Zajímavosti

Rozhovor pro časopis KLENOTNÍK HODINÁŘ



„Říká se, že život se má prožít naplno. A tak jsem na čisté plátno svého žití postupně nanášel pestrobarevné barvy z palety osudu, snah, studia a snad lze říci až renesančního pojetí svých zájmů.“ Těmito slovy šperkař Jaroslav Hrubý uvádí svou tvorbu, a když si s ním nějaký čas povídáte a on vás postupně provede všemi zákoutími svého života, dojde vám, že tak on to prostě má: od počítačů a odbornosti vývojového pracovníka, přes léta strávená tancem - pozvolna přešel do světa umění a stal se šperkařem. A co víc, přijde mu to úplně přirozené, neboť technika a umění se vzájemně doplňují, obohacují a ani by podle něj bez sebe nemohly existovat. 

A jak to všechno začalo?
To byla má první otázka na Jaroslava Hrubého.
Na samém začátku  byla skutečně technika - 11 let jsem strávil ve vývojovém oddělení ZPA Čakovice. Díky tomu jsem se za ta léta dobře zorientoval v metalurgii, poznal jsem různé materiály a získal to, čemu říkám technické myšlení. Dalších pět let jsem se profesionálně věnoval tanci, tančil jsem v experimentální skupině Franka Towena.. Se  skupinou Impuls  se stal  šestinásobným mistrem republiky a dvojnásobným mistrem republiky v show dance a vicemistrem Evropy. Černým divadlem Imaginace hostoval  v 80 divadlech po Evropě.  Spolupracoval s Národním divadlem, účastnil se různých tanečních festivalů…
Aktivní taneční karieru zakončil v souboru BuFo.

Ale to jsme od šperků stále hodně daleko…
Naopak, docela blízko. Protože právě v té době, souběžně s tancem, jsem vyrobil své první šperky. Bylo mi jasné, že k tomu potřebuji znát různé šperkařské technologie, a tak jsem se přihlásil na obor zlatník-klenotník ve SPV Zlatnickém a později absolvoval i fasérský kurz. Bez školy se šperkařina dělat nedá, navíc v té době (v 90. letech) bylo odborné vzdělání i požadavkem Puncovního úřadu.

Co je u šperku důležitější – dobře zvládnuté řemeslo, nebo nápad?
Asi obojí. Když jsem začal vyrábět šperky, zkušeností jsem moc neměl, ale nápadů plnou hlavu. Na svých cestách jsem  navštěvoval různé galerie, abych se inspiroval, a důležité pro mě bylo hlavně to, že se mé šperky líbily a dokonce se i dobře prodávaly. Samozřejmě jsem věděl, že nebyly technicky dokonalé, odborník by na nich našel různé nedostatky, ale to mi bylo jedno. Koneckonců já jsem ty nedostatky viděl taky, jenže pro mě byla důležitější ta autentičnost mých šperků, originalita, realizace nápadu vzniklého v mé hlavě. Ono totiž asi není nic víc motivujícího, než když svůj šperk vidíte třeba na úplně cizí ženě. Tak se mi například stalo, že jsem na ulici viděl mladou ženu, která měla v uších mé náušnice. Nemohl jsem z ní spustit oči, kroužil kolem ní, koukal jí na uši, až se zeptala: Je na mě něco v nepořádku? Koukám na vaše náušnice, přiznal jsem se. Hezký, žejo! pochválila je. Ty jsem vyrobil já, řekl jsem a byl šťastný jak malý kluk.

To bylo asi to správné „nakopnutí“…
Přesně tak. Ono totiž nestačí stát se šperkařem, zvládnout řemeslo. Pokud chybí zpětná vazba, pak vás nemá co motivovat.  Pro mladé, začínající šperkaře je nejdůležitější mít pro svou tvorbu zpětnou vazbu, vidět, jestli je o jejich šperky zájem, naučit se před zákazníkem obhájit svou práci. To je ale žádná škola nenaučí. Proto jich po škole tolik odchází jinam, nemají motivaci k vlastní tvorbě, tvořivý duch a talent se vytratí a někteří se pak živí v nějakém zlatnictví opravami šperků.

Vraťme se k tomu nápadu... co je vaší největší inspirací?
Ručně vyráběný šperk  je originál, nevyrobíte dva stejné. A navíc do něj vložíte něco ze sebe – nápad, představu, myšlenku, vzpomínku... Já se například rád potápím, takže se hodně inspiruji podmořským světem, který je skutečnou studnicí nápadů, vidíte tam to, co nikde jinde neuvidíte, lastury, korály. Ale inspirací pro mě klidně může být i obyčejná špulka niti…A samozřejmě ženy, to je odvěká inspirace asi každého. 

Když jsme u těch žen...  Co na vaše šperky říkají vaše ženy – manželka a dcera?
Obě mě inspirují a obě mají mé šperky rády. Manželka má ekonomické vzdělání, takže mě z těch uměleckých výšin trochu tahá zpátky na zem. Ale ve skutečnosti má mnohem větší talent než já, vždycky krásně malovala, šila originální kapsáře, jen jí asi chyběla ta odvaha jít do něčeho rovnou po hlavě, bez velkých úvah. Právě na ní se ukazuje, že ani velký talent nestačí, chce to mít dostatek odvahy nebát se jít do neznáma a taky ctižádost prosadit se. Já jsem na začátku netušil, jak to se mnou dopadne, nedělal jsem si nějaké ekonomické rozvahy, prostě jsem šel do toho a až čas prověřil, že to byl správný krok. Protože já svou práci vážně miluji.  

A nosí manželka a dcera vaše šperky?
Nosí rády mé věci. Samozřejmě dcera jako každá mladá holka nosí i jiné šperky, ale moje taky, ne kvůli mně, ale protože se jí líbí. Koneckonců spolu i spolupracujeme. Vystudovala obor Design a konstrukce obalů na VOŠ Štětí. A tak mi navrhuje obaly na šperky.  

A jiné ženy – víte o některých, které taky nosí vaše šperky?
O některých vím, třeba Yvetta Blanarovičová, Adéla Gondíková nebo Katka  Neumannová, viděl jsem je v nějakém časopise na Báře Štěpánové... Ale většinou o nositelkách nevím, vidí mé šperky v galeriích nebo na módních blozích (webech), chtějí něco originálního a koupí si třeba můj prstýnek... Ale jednu perličku vám prozradím: V jedné galerii si zkoušela mé šperky nějaká žena, nakonec je koupila všechny. A pak jsem se dověděl, že tam byla jako doprovod thajské princezny. A znáte to – hned si je chtěly koupit všechny přítomné dámy.

Zhotovujete i šperky na zakázku, když si třeba někdo přinese kamínek a chce ho zasadit do šperku?
Tak tohle není úplně moje parketa. On je totiž docela problém skloubit zákazníkovy a moje představy, každý jsme jiný. V takovém případě se zeptám na jeho představu, pak mu navrhnu, jak bych si finální šperk představoval, a je na něm, jestli to odsouhlasí nebo ne. Ale když se takto potkáme „na jedné vlně“, většinou se po čase vrátí. Protože tady platí, že kdo si kupuje moje šperky, ten si je většinou nekupuje jinde. Ne že by ty moje byly lepší, ale protože máme podobný pohled na věc.   

Co materiál? Který je váš nejoblíbenější?
Zlato je pro mě moc konzervativní, radši mám stříbro… Ale nejradši mám alpaku, kterou nechávám buď v surovém stavu, nebo zvolím pokovení rhodiem nebo palladiem, abych dodržel kvalitativní měřítka - takový šperk hodně vydrží a nevadí, že pod pokovením platinovým kovem je obecný kov. Ale pracuji i s chirurgickou ocelí, která je zase obtížná na opracování, nebo s tombakem. Vždycky záleží na konkrétním šperku, každému „sluší“ jiný materiál. Mám také rád sklo. Při výrobě skleněných doplňků používám prastarou sklářskou techniku – zatavení stříbra do skla.

Co plány do budoucna?
Žádné nemám. Žiju přítomností, vždyť nevíte, co bude zítra, natož za deset let. Pro mě je prvořadé, aby mi má práce přinášela radost. Jinak bych asi nedokázal den co den ráno v osm přijít do ateliéru a být v něm zavřený do pěti odpoledne. Jen víkendy si nechávám volné. Jenže znáte to – stejně se vám hlavou ustavičně honí milion nápadů...

Přehled

Made by WEBB Creative.